Abeceda komunistických zločinů

Státní bezpečnost vyhnala v semdesátých letech do emigrace tisíce lidí.

Udavači, kteří působili přímo mezi vězni, zničili v padesátých letech životy mnoha muklů.

Normalizátoři v sedmdesátých letech poslali na dlažbu stovky novinářů, kteří odmítali lhát a psát tak, jak si přála komunistická vláda.

Kdo žil mimo Prahu a měl odvahu stát si za svými názory, čelil mnohem většímu tlaku než jeho kolegové v hlavním městě.

Útěk na Západ neznamenal jen svobodu, ale také noční můry, výčitky a strach.

Jednou z možností útěku do svobodného světa, i když rozhodně ne jednoduchou, byl formální sňatek.

Lidovce Rostislava Sochorce zatkli v roce 1948 dva dny před únorovým pučem. Z vazby se už nikdy nevrátil.

Realita československé železné opony byla někdy opravdu krutá. Rozhodně není náhodou, že zahynulo mnohem víc pohraničníků než samotných uprchlíků.

Jaké jsou osudy těch, kteří hájili a zastupovali chartisty před nespravedlivou komunistickou spravedlností?

V dubnu 1950 začala likvidace klášterů a řeholních řádů, stovkám kněží šlo doslova o život.

Uranové doly byly v padesátých letech pro tisíce muklů doslova peklem na zemi.

Stačilo mít pár polí, nějaký ten dobytek a vlastní hlavu, která říkala, že rodový majetek se do JZD nedává. Tresty, často ty nejvyšší, na sebe v padesátých letech nenechaly dlouho čekat.

Ozbrojení milicionáři pomáhali při převratu v roce 1948, ale neštítili se střílet ani do lidí, kteří v roce 1969 protestovali proti přítomnosti okupačních vojsk.

Násilí komunistické moci mělo mnoho podob. Od brutálního fyzického týrání až po rafinovaný psychický teror.

Komunističtí pohlaváři se po roce 1968 sice nevrátili k teroru padesátých let, nicméně zavřeli hranice, zavedli cenzuru a prostřednictvím tajné policie znovu kontrolovali rozhodující pozice ve společnosti.

Komunisté neváhali nejrůznějším způsobem šikanovat příbuzné emigrantů.

Mnohé akce, které v padesátých letech vypadaly jako odboj proti komunistům, byly ve skutečnosti hrou tajné policie.

StB dobře věděla, co znamená mateřská láska, a že horším trestem než vězení může být odloučení matky od dětí.

Kdo se odhodlal přepisovat knihy, které neprošly komunistickou cenzurou, musel počítat s trestem. Výjimkou nebyly mnohaleté žaláře.

Snad každý úspěšný člověk čelil nátlaku komunistů, kteří stáli o jeho loajalitu a spolupráci. Kdo se vzepřel, většinou poznal drsné praktiky StB.

V padesátých letech hrozily hrdelní tresty i za naprosté malichernosti. Ne každý měl přitom štěstí a oprátce nakonec unikl.

Kdo se pokusil uprchnout z lágru či těžkého žaláře, riskoval nejen život, ale také další tvrdý trest.

Kdo chtěl před rokem 1989 cestovat za hranice, toho čekala ponižující úřednická procedura. Navíc s nejistým výsledkem.

Jednou z posledních obětí socialistické justice a všemocné StB byl vážně nemocný disident Pavel Wonka. Zemřel ve vazební cele pouhý rok a půl před listopadem 1989.

Kněz Jan Dokulil se díky svým blízkým dokázal před tajnou policií ukrývat celých sedm let.

Jiří Runkas chtěl na konci osmdesátých let ulétnout na svobodu v balónu. Někdo ho ale udal.