Civilizace a umění

Část první se věnuje úsvitu umění. Při pohledu na otisky dlaní na stěnách jeskyně El Castillo si můžeme uvědomit, že ještě, než se objevilo vše, co si běžně spojujeme s civilizací a společností, se lidé před tisíci lety najednou rozhodli vybrat si barvu, místo a tvar, a zanechat po sobě stopu. Toto prohlášení učiněné barvou pro nás dnes nese i estetickou hodnotu a můžeme je ocenit, ať už to byl jejich záměr, nebo ne. Lidé odpradávna doprovázeli své posvátné rituály obrazy i hudbou a tvořili. Svědectví o tom podávají i nálezy z jeskynních komplexů v Dračích horách v Jihoafrické republice.

Část druhá Jak vypadáme? zkoumá, jak pohlížíme na sochy a jak je používáme jako měřítko pro posuzování lidí jiných kultur, než je ta naše. V dávném olmeckém umění ztvárnění lidského těla převažuje. Fascinace Olméků lidským vzhledem je mezi ranými kulturami amerického kontinentu téměř unikátní. Od šedesátých let dvacátého století je pro historiky naprostou záhadou soška olmeckého zápasníka, která se svým realismem vymyká pro danou kulturu typickému zobrazení lidské podoby. Pohled na slavné egyptské Memnonovy kolosy také není jednoznačný. Různé interpretace těchto kolosů ztracených v písku názorně dokládají, jak to, co vidíme, může být ovlivněno perspektivou, ze které na artefakt pohlížíme. Římany ovládaný Egypt pak přinesl i plné života a vitality, realistické portréty – portréty mumií.

Lidská civilizace je s krajinou úzce spjata. Krajina pomáhá definovat, kdo jsme a kde je náš domov. V umění však není vždy vyobrazena tak, jak vypadá ve skutečnosti. Britský dokument nabízí pohled na vnímání krajiny od čínských krajinomaleb, které vznikaly za vlády dynastie Sung, přes zahradní architekturu jako uměleckou formu a bohatá florální vyobrazení na islámských kobercích, renesanční malby z italské Villy Barbaro, holandské umění krajinomalby, jedinečná díla Constableova a Turnerova, až po úchvatné fotografické zachycení krajiny objektivem Ansela Adamse i nejmodernější současná zobrazení krajiny.

Civilizace vznikají a zanikají. Zanechávají po sobě umění, základní projev lidství. Hledání duchovního smyslu skrze umění lidstvo nepřestává dojímat a uchvacovat... Sošky bytostí, které jsou napůl zvíře, napůl člověk, byly nalezeny na řadě míst, která kdysi obývali naši nejstarší předkové. Vypovídají o vznikající kultuře i o sílícím vnímání duchovních sfér. Když lidé opustili jeskyně doby kamenné a začali hospodařit, rozrostly se některé mytické hybridní postavy na celé panteony bohů. V období zemědělských společností se pak vytvořila velmi úzká vazba mezi uměním a smrtí. Od Evropy mladší doby kamenné přes velké pohřebiště Ur v Mezopotámii až po starověký Egypt sloužilo umění ve velké míře k uchovávání vzpomínek na předky a snad i k zachování duše po smrti.

Civilizace vznikají a zanikají. Zanechávají po sobě umění, základní projev lidství. Lze vnímat renesanci jako důsledek dobytí hlavního byzantského města Konstantinopole Osmanskou říší v roce 1453? V patnáctém a šestnáctém století se začaly objevovat kupole, celé soubory kupolí. Dílo smrtelníků. Postupně se člověk sám začal stávat středem vlastního vesmíru. Umělci a architekti začali napodobovat významná díla antické minulosti. Na západě se dnes tento kulturní jev nazývá světovou renesancí. Ovšem na renesanci lze také pohlížet jako na dobu rostoucí expanze a propojování různých světů, kdy estetické a jiné vlivy překračují kontinenty, v některých případech dokonce poprvé v dějinách.

Civilizace vznikají a zanikají. Zanechávají po sobě umění, základní projev lidství. Jak se ve světovém umění projevilo setkání kultur? V patnáctém století začala v evropské mořeplavbě nová éra průzkumných výprav. Poprvé se setkaly kultury, které dosud od sebe dělily rozlehlé oceány. Beninské bronzy uloupené v Africe v devatenáctém století, dnes patří mezi největší umělecká díla afrického kontinentu. Původně to byly pamětní desky, vytvořené k výzdobě královských paláců starobylé Beninské říše. Slévači bronzu v dnešní Nigérii dodnes používají postupy pocházející až z desátého století, zděděné od jiných západoafrických národů, které po staletí získávaly suroviny od muslimských obchodníků procházejících Saharou. Evropa neměla vždy výhodu technologické převahy. Do příchodu Španělů ovládali střední Ameriku Aztékové.

Civilizace vznikají a zanikají. Zanechávají po sobě umění, základní projev lidství. Je barva jen dekorace, nebo může mít duchovní význam? V různých náboženstvích bývala barva spjata s představou božství. Po staletí se za barviva dokonce leckdy platilo více než za zlato o stejné váze. Středověká gotická katedrála v Chartres je postavena tak, že její zdi téměř mizí, tvoří pouhou kostru, a kostel pak uvnitř působí jako loď plná světla. Nachází se tu nejkrásnější dochovaná vitrážová okna z dvanáctého a třináctého století, která barvami prosvětlují a jaksi povyšují prostor určený duchovnímu rozjímání. Barvy zde mají moc přepravit nás z pozemského světa do nehmotného nebe. I na hinduistických a buddhistických obrazech je barva prostředkem zjevení a má moc symbolizovat nejhlubší metafyzické pravdy. Ve středověké Evropě se většina barev a barviv vyráběla ze snadno dostupných ingrediencí přírodního původu.

Civilizace vznikají a zanikají. Zanechávají po sobě umění, základní projev lidství. Jaké změny zaznamenalo umění v důsledku společenských změn, které přinesla průmyslová revoluce? Průmyslová revoluce v devatenáctém století změnila svět. Mnohé tradiční kultury se staly obětí pokroku vědy a posouvajících se hranic moderní civilizace. I pro umělce to byla doba silného pnutí. Britský malíř Joseph Wright of Derby ve svém díle činí narážky na velké obavy té doby, že za vědu, stroje a pokrok bude třeba zaplatit vysokou cenu. Evropané devatenáctého století chápali civilizaci jako protiklad barbarství a měli tím na mysli svou civilizaci, kterou vybudovali na základě antiky. Dávalo jim to určitý pocit nadřazenosti. Pocit, že svým příchodem přinášejí do různých částí světa pokrok. Islámská kultura se tak například stala zdrojem exotických fantazií.

zobrazit všechny obsahy Civilizace vznikají a zanikají. Zanechávají po sobě umění, základní projev lidství. Co zmůže umění, když se rozpoutá peklo a jak reflektuje lidské příkoří? V prosinci 1942 přijela do Terezína židovská učitelka výtvarné výchovy a jedna z výrazných ženských představitelek meziválečné avantgardy Friedl Dicker-Brandeisová, absolventka německé umělecké školy Bauhaus. Umění, které s dětmi provozovala, jim pomohlo na chvíli uniknout z reality a zároveň zanechat jakýsi záznam, jak se prostřednictvím tvůrčí činnosti vyrovnat s příkořím. Po válce byly v táboře nalezeny dva kufry, které zde Friedl schovala.