Hitler a holocaust

Tento film představuje odkaz milionů obětí“, řekl o dokumentárním cyklu známý lovec nacistů Simon Wiesenthal. Byl natočen v německé televizi ZDF pod vedením Guida Knoppa. Holocaust – nacistická genocida Židů – patří k největším zločinům lidských dějin. Jen těžko jej lze popsat pouhými slovy, ale dochovalo se překvapivé množství filmového a fotografického svědectví, o nějž se autoři cyklu mohli opřít. Díky tomu vznikl tento dokument, který je svědectvím, vzpomínkou i varováním.

Tento díl je věnován období, kdy se rasistické zákony o říšském státním občanství a o ochraně německé krve staly součástí německého právního řádu. V první fázi nacisté zbavili Židy občanských práv a majetku. V druhé fázi je izolovali fyzicky a deportovali do ghett. Na konferenci ve Wannsee v lednu 1942 pod vedením Reinharda Heydricha přijali program vyvraždění Židů pod názvem „konečné řešení“.

Po porážce Polska začali nacisté zřizovat v okupovaných městech ghetta pro Židy z celé Evropy. Tam měli být soustřeďováni před deportací do vyhlazovacích táborů. Jen ve varšavském ghettu žilo v nelidských podmínkách přes půl milionu lidí. A pak přišlo to nejhorší – transporty. Z ghetta začaly mizet desetitisíce lidí, o nichž už nikdo nic neslyšel. Lidé se mohli jen dohadovat, co se s nimi stalo.

V Osvětimi, Treblince či Majdanku byli Židé zabíjeni po statisících v plynových komorách. Tam našel naplnění nacistický program vyvraždění Židů pod názvem Endlösung – konečné řešení. Na své hrůzné zážitky z Osvětimi vzpomínají i české Židovky Ruth Eliasová a Zdenka Fantlová. První minuty při selekci u železničních ramp mohly rozhodnout o okamžité smrti nebo dalším trápení. Plyn cyklon B se původně používal proti vším, nakonec sloužil masovému vraždění, které se poprvé v lidských dějinách stalo průmyslovým procesem.

19. dubna 1943 vypuklo ve varšavském ghettu ozbrojené povstání proti transportům do vyhlazovacích táborů. Příslušníci židovské odbojové organizace odolávali útokům speciálních jednotek SS až do května. Pak dochází i ke vzpourám vězňů koncentračních táborů. Jistě, nedokázalo to zastavit zabíjení a povstalci neměli žádnou šanci přežít, ale chtěli zemřít se ctí. V Treblince byl zavražděn skoro milion Židů, šlo o továrnu na smrt v pravém slova smyslu, jiný účel tento vyhlazovací tábor neměl.

V roce 1944 všichni doufali, že válka brzy skončí, ale v Maďarsku teprve začaly probíhat deportace Židů. Ti, kteří přežili Osvětim, nejsou schopni vzpomínat, aniž by měli slzy v očích. Mnoho lidí, kteří bydleli jen o pár kilometrů vedle, vypráví, že tušili něco zlého, ale o skutečných podmínkách v koncentračním táboře neměli představu. Na jaře roku 1945 spojenečtí vojáci osvobodili koncentrační tábory na území Německa a Polska. Teprve teď se svět dozvěděl pravdu o hrůzách holocaustu, o nichž neměl tušení nebo jim odmítal uvěřit.