Mrtví jako já 2. sezóna Pořád

Když byla ještě Georgia živá, brávali rodiče ji i její sestřičku každý rok do cirkusu. Nejvíc se jí vždycky líbili artisté na visuté hrazdě. Ne pro to hazardování se životem, ale pro ty čtyřnásobné otočky ve vzduchu. Při nich vždycky zavírala oči. Líbil se jí ten konec, když skočili dolů do sítě a odrazili se z ní celí rozzáření. Dnes ví, co ten jejich úsměv znamenal. Byli šťastní, protože byli dost stateční, aby byli sami sebou. To ona ve svém krátkém životě nedokázala. Musela umřít, musela se stát Smrtonošem, aby to pochopila. Jenomže dnes už tuhle zkušenost těžko zúročí…

Podle perské mytologie přijde v poslední den zúčtování. Každý stane na misce vah a uvidí, jak bude zvážen. Na jedné straně bude světlo, na druhé temnota. Dobro a zlo. Svět chce, aby všechno dávalo smysl. Aby do sebe všechno zapadlo. Svět chce rovnováhu. Jenomže Georgiu o tom, že to takhle funguje, nikdo nepřesvědčí. Ona ví, že všechno záleží na štěstí. Buď ho člověk má, nebo nemá. A podle její zkušenosti tohle platí na obou těch světech, které zatím poznala. Na našem stejně jako na onom. Alespoň jí se teď nedaří o nic líp, než dokud ještě žila. Jenomže co když na té Rubově teorii přece jen něco je? V tom případě – vzhledem k tomu, že si v minulém životě svou předčasnou smrtí vybrala pořádnou dávku smůly – by jistě bylo rozumné očekávat teď v přístupu paní Štěstěny k její maličkosti drobnou změnu. A světě div se, zdá se, že konečně se přece jen začíná blýskat na časy…

Celý svůj život – tedy svůj pozemský život – stála Georgia tak trochu stranou. Možná že ji tak vychovali její rodiče, kteří byli také pěkná parta samotářů. Pokud bylo na výběr, vždycky si vybrali neúčast. Proto i teď stojí stranou všeho a proti všemu. Kritizuje, motá se na okraji ringu, místo aby se dala do boje. Jako když se člověk dívá na běžící eskalátor a přemýšlí, kdy na něj nastoupit. Jenomže teď, jako nemrtvá, má fůru času přemýšlet o možnostech, které pozemský život skýtá. A začíná si uvědomovat, o co přišla. Ale kdoví, možná že ještě není tak úplně pozdě na nápravu?

Každý touží, aby byl milován. Nebo aby ho alespoň měl někdo rád. Jenomže jak na to? Jaké tajemství se v tom skrývá? Proč je někdo všeobecně oblíbený, a jiný krouží v řídké atmosféře, vzdálené fůru světelných let od středu společenského dění, do něhož se marně snaží proniknout? Kdysi dávno, v tom nejútlejším dětství, to byl i případ Georgie. Nechtěla stát stranou, toužila být jednou z těch hezkých, šťastných holčiček, kterým spolu bylo evidentně tak dobře. Jenomže pak jí život udělil lekci, která z ní udělala to, čím celá další léta své pozemské existence byla. Musí tím ale být i na onom světě?

Moderní doba je nemilosrdná, životní tempo se stále zrychluje, lidé jako by už nežili přítomností, každý se dívá jen do budoucna. Když byla Georgia malá, byl celý její život jeden velký sprint stále vpřed. Pořád slyšela: „Pospěš si, Georgio, neloudej se!“ Jenomže ať chodila seberychleji, stejně měla zpoždění. A nabírala pořád větší a větší. Připadala si jako štvanec, a celou tu dobu si říkala: „Co bude dál?“ Netušila, že konečná. Dlouho se pak nemohla smířit s tím, že přišla tak brzy. Teď ale pomalu začíná chápat, že všechno má svůj čas. A možná proto se začíná na to pozemské hemžení kolem sebe dívat tak trochu shovívavým pohledem.

I Smrtonoš, jak známo, si musí nějakým způsobem vydělávat na živobytí. Zadarmo mu nikdo nic nedá a jíst a bydlet se chce. Pravda, jsou jedinci, kteří se snaží k penězům přijít poněkud – řekněme – méně zákonným způsobem. Na to Georgia ale nemá. Pro ni byla a zůstává zdrojem příjmů práce. Nudná, nezábavná, ale nutná. Kde jsou ovšem ty doby, kdy si v ní připadala jako páté kolo u vozu! Život tropí hlouposti a tak Georgia začíná teď, i když vlastně ani sama neví jak, dělat kariéru. Co by za to byla možná dala, dokud ještě žila! Jenže řekněte sami, k čemu je kariéra mrtvé holce?!

Smrt je jediná spravedlivá, ve smrti jsme si všichni rovni… Jenomže, jak se má dnes Georgia přesvědčit, výjimka zřejmě potvrzuje pravidlo. A když se má na onen svět odebrat někdo obzvlášť důležitý a zajímavý, prostě nějaká ta VIPka, pak to může i mezi Smrtonoši vyvolat docela slušnou řevnivost. O tom, že rockový zpěvák Kyle Lowerdeck je celebrita nad jiné význačná, jistě není sporu. Ovšem to, že výsada zkosit ho se má dostat právě té pořád ještě začátečnické Georgii, to už tak samozřejmé není. A po pravdě řečeno, dvakrát odvázaná z toho není ani sama Georgia. Protože vzít duši někomu, k němuž se přes gorily člověk pomalu ani nedostane, na tom se musí pracovat. A to už pak spíš vypadá jako – vražda.

Nikdy v životě nepatřila Georgia do žádného klubu. Přitom ji rodiče pořád nabádali, aby se do nějakého přihlásila. Ale jako kdyby hrách na stěnu házeli. Georgia uznávala jejich existenci, členem však být nechtěla. Nějak si prostě nedokázala vybrat. A nakonec si klub vybral ji. Jenomže zrovna tenhle asi její rodiče na mysli neměli. Pravda ovšem je, že členství v klubu – i kdyby to byl jen klub Smrtonošů – s sebou nese výhody. O tom se teď Georgia přesvědčuje na vlastní kůži. Minulý týden celebrita, dnes Klub Montgomery. Soukromý klub starého střihu, golfové hřiště, smetánka, a peníze. Hodně peněz. A to ještě zdaleka není to hlavní, co ji na této posvátné půdě čeká…

Tolik věcí za svůj krátký život Georgia nestihla! Nestihla si dát dohromady vztahy s rodiči a s mladší sestrou, nestihla vystudovat a najít si pořádné zaměstnání, nestihla si udělat žádné skutečné kamarády, nestihla se zamilovat… A na to na všechno je už jednou provždy pozdě. Na onom světě už o tyhle věci nejde, a na tomto – i když se na něm pohybuje mezi živými s takovou samozřejmostí – se už taky nic zachránit nedá. Nebo by se o to alespoň žádný Smrtonoš neměl pokoušet. Takový je nepsaný zákon. Jenomže poručte srdci, aby nebušilo!

Když byla Georgia malá, rodiče jí říkali, aby všechno držela pevně v ruce. Draka, míč… takové věci. Aby o ně nepřišla. Ale ona se bála, že když se bude držet moc pevně – někoho nebo něčeho – odnese ji to pryč. A tak podvědomě uvolňovala sevření – až skončila jako Smrtonoš. Teď by se strašně ráda držela toho jediného pevného bodu, který po tom víc než ročním pobytu na onom světě našla, jenomže, jak se zdá, není jí to souzeno. Protože ten syčák Trip prostě zmizel. Vypařil se. Není to nic světoborného. Stane se to v životě skoro každé holce, a každá se s tím časem nějak vyrovná. Překousne to, žije dál. Jenomže v tom to asi je. Georgia má díky tomu šanci znovu si bolestně uvědomit ten nesporný, nezvratný fakt: ona už nežije.

Pokud jsme na světě, může z nás být ledaskdo. Boháč, chudák, žebrák, zloděj, doktor, právník, indiánský náčelník, bezdomovec… Jako Artur Simms, poslední Georgiin „klient“. Netušila, že jej najde doslova a do písmene pod mostem, na samotném dně lidské společnosti. A už vůbec neměla tušení, co tahle práce – dnes, po tom roce na onom světě pro ni už téměř rutinní – udělá s ní samotnou. Že ji to tak rozhodí. Stokrát si může opakovat, že není jejím úkolem určovat, kdo bude žít a kdo umře, a rozhodně už není její prací navracet těm, kdo umřou, důstojnost. Protože ve skrytu duše ví, že je důležité abychom ve chvíli, kdy máme příležitost pomoct někomu, kdo si nemůže pomoct sám, uměli zasáhnout.

Už víc než rok dělá Georgia Smrtonoše a zdálo by se, že za tu dobu už si mohla zvyknout. Že už by ji nemělo nic překvapovat. Opak je pravdou. Pořád ještě jsou věci, které ji dokážou rozhodit. Jako dnes, když ji žluté lepítko zavede do léčebny dlouhodobě nemocných. Nikdy neměla ráda stáří, nenaučila se s ním vycházet. A ten zdejší předsmrtný poklid jí ten její dávný pocit jen potvrzuje. Skoro by si s trochou cynismu mohla říct: „Díky bohu, že já nikdy nezestárnu. Mrtvá a mladá je pořád lepší než živá a stará.“ Jenomže ani tahle momentální subjektivní úleva nic nemění na tom, že její dnešní úkol, svým klidným průběhem tak odlišný od všeho, co dosud jako Smrtonoš zažila, se jí tak trochu vymyká z ruky.

Smrtonoš by se neměl citově angažovat. Neměl by si vytvářet žádná pouta se světem živých. Konec konců, taky tady nebude navěky. Jednou dostane nějaké znamení a půjde jinam. Proto ta povinná odtažitost. Jen tak se dá přežít, říká Rube. A Georgia, které zkraje právě tohle nejvíc vadilo, se najednou přistihuje, že se po tom víc než roce začíná chovat právě takhle. Nemyslí už tolik a tak často na svou rodinu, naučila se žít jen dneškem. Jenže je to doopravdy správné? Neměl by se člověk – i ten, jehož domovem se stal onen svět – zajímat o všechno kolem sebe? O to, co měl nebo má rád? Neměl by se i Smrtonoš někdy doopravdy vážně ohlédnout za svým životem?

Předvečer Všech svatých je zvláštní den. Pro většinu dětí i dospělých je to čas, kdy se v maskách chodí na koledu, kdy je dovoleno klepat na cizí dveře… Když byla Georgia malá, milovala Halloween proto, že mohla za ty dveře nahlížet. Dnes ví, že to bylo proto, že měla odjakživa sklon k něčemu temnému. Že dovedla skrze tu temnotu vidět. Nedohlédla sice až tam, kde je teď, ale něco z té daleké budoucnosti už v ní možná bylo. Chodívala s rodiči po ulicích, zářících desítkami rozsvícených dýní a krásně, nádherně se bála. Dnes, kdy už ví, jak chutná smrt, dokáže ty chvíle vychutnat jinak. A dokáže si říct: „Není to tak špatné – být mrtvá jako já.“